Kapitola 1 – Zoufalé rozhodnutí
David Horský seděl v malé kuchyni svého bytu a zíral na dopis z banky. Dlužná částka: 137 000 Kč. Termín splatnosti: včera. Ruce se mu třásly, když prsty svíral hrnek vychladlé kávy. Měl dvě možnosti – zaplatit, nebo čekat na exekutora. První možnost nepřipadala v úvahu. Na účtu měl sotva dva tisíce a v peněžence o pár stovek víc.
Vstal, prošel se po místnosti a podíval se z okna. Venku bylo šedivo, typický únorový den, kdy ani slunce nestojí za to, aby vykouklo. Zhluboka se nadechl. Musím něco udělat.
Na mobilu vyhledal „rychlá půjčka bez registru“. Otevřel první odkaz. „Peníze ihned na účet! Bez ověřování, bez ručitele!“ slibovala reklama. Klikl. Vyplnil formulář. Jméno, příjmy, telefonní číslo.
Do pěti minut mu přišla SMS: „Vaše žádost byla schválena. 150 000 Kč vám bude odesláno během následujících 30 minut.“
Cítil zvláštní směs úlevy a strachu. Bylo to až příliš snadné. Ale v tu chvíli neměl jinou možnost.
Kapitola 2 – Peníze, které pálí
Telefon zavibroval. „Platba 150 000 Kč byla připsána na váš účet.“
David dlouho jen seděl a díval se na displej. Bylo to poprvé v životě, co měl na účtu tolik peněz najednou. Zhluboka se nadechl, otevřel bankovní aplikaci a okamžitě odeslal dlužnou částku bance. 137 000 Kč pryč. Zůstalo mu 13 000 – dost na pokrytí nájmu a pár dalších výdajů.
Jenže ten pocit klidu trval jen chvíli.
Otevřel e-mail, kde ho čekalo potvrzení o půjčce. Částka 150 000 Kč, splatnost 24 měsíců, měsíční splátka: 12 900 Kč.
David ztuhl. Dvanáct devět set?! To bylo víc, než si mohl dovolit. Jak si toho mohl nevšimnout? Částku sice viděl, ale v zoufalství ji ignoroval.
„Dobře, uklidni se… Nějak to půjde,“ řekl si nahlas.
Zvedl se od stolu, oblékl si bundu a vyšel ven. Potřeboval se projít. Město bylo hlučné, auta projížděla křižovatkou, lidé v kabátech se míjeli na chodnících. Byl sám v davu.
Zastavil se u trafiky, koupil si levné cigarety, i když už rok nekouřil. Zapálil si jednu a vydechl kouř do chladného vzduchu. Musí najít druhou práci. Nebo ještě jednu půjčku na pokrytí splátek. Nějaké řešení existuje. Musí.
V tu chvíli mu zazvonil telefon. Neznámé číslo.
Zvedl ho.
„Dobrý den, pane Horský. Volám vám kvůli vaší půjčce. Chtěli bychom vám nabídnout možnost refinancování…“
David polkl. Tušil, že tohle je teprve začátek.
Kapitola 3 – Hlubší past
„Refinancování?“ zopakoval David do telefonu.
„Ano, pane Horský. Můžeme vám nabídnout nižší splátky a delší dobu splácení. Co říkáte?“ hlas na druhém konci zněl klidně, až přátelsky.
David věděl, že by měl být opatrný, ale možnost snížit splátky mu připadala jako jediné řešení. „A jaké by byly podmínky?“
„Poskytneme vám novou půjčku na 200 000 Kč, kterou splatíte tu starou, a rozdíl si necháte. Splátka bude jen 8 500 Kč měsíčně.“
David počítal. Nižší splátka znamenala snazší přežití. „Dobře, jdu do toho.“
Za hodinu už měl na účtu dalších 200 000 Kč. Okamžitě zaplatil starou půjčku a zůstalo mu 63 000 Kč navíc. Záchrana!
V tu chvíli si dovolil uvolnit se. Objednal si jídlo, otevřel si pivo a pustil film. Dneska na to nebude myslet.
Jenže druhý den ráno už realita klepala na dveře.
V e-mailu našel nový splátkový kalendář. Celková splatná částka: 408 000 Kč.
Davidovi se udělalo špatně. Vzal si 200 tisíc, ale vrátit měl přes 400?!
Chytil se za hlavu. Jak mohl být tak hloupý? Jak to, že si toho nevšiml dřív?
Pak si vzpomněl na těch 63 000 Kč, které mu zůstaly. Možná by mohl část vrátit a snížit si dluh…
Jenže telefon už zase zvonil.
Neznámé číslo.
David se zhluboka nadechl a zvedl ho.
„Pane Horský, máme pro vás speciální nabídku. Můžeme vám poskytnout další půjčku na snížení vašich měsíčních splátek…“
Tentokrát zavěsil.
Ale v hlavě mu hlodala myšlenka: Co když by to opravdu pomohlo?
Kapitola 4 – Nekonečný kolotoč
David seděl u stolu a prsty bubnoval do desky. Na účtu měl ještě 63 000 Kč, ale věděl, že dlouho nevydrží. Musí jednat.
Znovu otevřel internetový prohlížeč. Tentokrát nehledal „rychlá půjčka“, ale „jak se dostat z dluhů“. Články radily šetřit, domluvit si splátkový kalendář, zkusit konsolidaci. Jenže kdo by mu teď pomohl?
Telefon znovu zavibroval.
„Máte neuhrazenou splátku. Pokud nebude uhrazena do tří dnů, budou vám účtovány penále.“
David stiskl zuby. Tři dny.
Vyšel z bytu a zamířil na pobočku banky. Možná, kdyby se pokusil jednat, nějaké řešení by se našlo.
Za přepážkou seděla mladá žena s unaveným pohledem. „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“
David polkl. „Mám několik nebankovních půjček a nezvládám splácet. Dá se s tím něco dělat?“
Zvedla obočí. „Vy máte půjčky u nás?“
„Ne,“ přiznal.
Její výraz se okamžitě změnil. „Bohužel, v takovém případě vám nemůžeme pomoci.“
„Ale co mám dělat?“ zeptal se zoufale.
Pokrčila rameny. „Možná zkuste finanční poradnu.“
David se zhluboka nadechl a odešel. Tohle byla slepá ulička.
Znovu mu zvonil telefon.
Neznámé číslo. Možná další nabídka půjčky. Tentokrát ale zavolal zpět.
„Dobrý den, tady oddělení pohledávek. Kdy uhradíte dlužnou částku?“
Davidovi se sevřelo hrdlo. „Mám na to tři dny…“
„Pokud nezaplatíte do termínu, váš případ postoupíme k vymáhání.“
Exekuce. To slovo mu znělo v hlavě jako výstřel.
Položil telefon a ztěžka dosedl na židli. Byl v pasti.
Kapitola 5 – Poslední pokus
David cítil, jak mu srdce buší v hrudi. Exekuce. To slovo v něm vyvolávalo děs, který nikdy předtím nezažil. Musí něco udělat. Hned.
Znovu prošel seznam kontaktů a zavolal jedinému člověku, o kterém si myslel, že by mu mohl pomoct.
„Ahoj, mami…“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Davide? Děje se něco?“
Přivřel oči. Nechtěl jí to říkat. Nechtěl vypadat jako neschopný idiot, který si neumí poradit.
„Potřeboval bych půjčit…“ vydechl nakonec.
„Kolik?“ zeptala se váhavě.
„Sto tisíc.“
Hluboký nádech. „Davide, co jsi zase provedl?“
„Mami, prosím…“
„Já ty peníze nemám,“ řekla nakonec. „Ale možná bys měl přestat hledat půjčky a začít hledat řešení.“
„Jaký řešení? Za tři dny mi hrozí exekuce!“ vybuchl.
„Tak to neřeš půjčkou, ale pomocí. Obrať se na finanční poradce, zkus insolvenční řízení…“
„To znamená přiznat, že jsem v hajzlu!“
„Ale ty jsi v hajzlu, Davide.“
Zavřel oči. Nechtěl to slyšet. Ale měla pravdu.
Kapitola 6 – Nečekaná nabídka
Další den se David vydal na schůzku s finančním poradcem. Seděl v malé kanceláři s ošoupaným nábytkem a nervózně si mnul ruce.
„Máte dvě možnosti,“ řekl poradce klidně. „Buď zkusit domluvit splátkové kalendáře s věřiteli, nebo požádat o osobní bankrot.“
David se zamračil. Osobní bankrot? To znamená pět let na minimálních příjmech…
„A není nějaká jiná možnost?“ zeptal se tiše.
Poradce se na něj podíval, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Možná by tu něco bylo… Ale nebude se vám to líbit.“
David zvedl obočí. „O co jde?“
Muž se opřel o stůl. „Existují firmy, které nabízejí výkup dluhů. Zaplatí za vás exekuci, ale na oplátku od vás něco budou chtít…“
David polkl. „Co třeba?“
Poradce pokrčil rameny. „To záleží na smlouvě. Někteří vám nabídnou práci, jiní budou chtít jiný druh protislužby. Vždycky si ale berou něco navíc.“
„Jak něco navíc?“
„Například úrok padesát procent. Nebo váš byt.“
Davidovi se udělalo nevolno. Tohle byla jiná liga.
Ještě ten večer mu zazvonil telefon.
Neznámé číslo.
„Pane Horský?“ ozval se hluboký hlas. „Doslechli jsme se, že máte problém. Možná bychom ho mohli vyřešit.“
David zatajil dech. Kdo to sakra byl? A jak věděli, že hledá pomoc?
„Kdo jste?“
„Říkejme tomu soukromá investiční skupina. Můžeme za vás vyplatit dluhy. Ale budeme za to něco chtít.“
David polkl. Tady začínala ta nebezpečná část.
„A co přesně?“
„Sejdeme se a probereme to osobně. Co říkáte na zítřek v deset večer? Café Imperial.“
David zaváhal. Byla to past? Nebo poslední šance?
Nakonec odpověděl: „Budu tam.“
Kapitola 7 – Nabídka, která se neodmítá
David seděl u malého stolu v Café Imperial a nervózně míchal kávu, kterou si neobjednal. Hodinky ukazovaly 21:58.
Rozhlédl se kolem. Kavárna byla poloprázdná, jen pár hostů si tiše povídalo u stolů. Servírky klidně přecházely mezi nimi. Žádný náznak nebezpečí. Zatím.
Přesně v deset hodin se k němu posadil muž v drahém obleku. Krátce střižené vlasy, ostře řezané rysy, oči jako dva kusy ledu. Vypadal jako někdo, kdo není zvyklý slyšet „ne“.
„Pane Horský.“
David jen kývl.
Muž si ho chvíli měřil pohledem, než položil na stůl černý obálku. „Tady je smlouva. Pokud ji podepíšete, vaše dluhy zmizí. My se o všechno postaráme.“
David obálku pomalu otevřel. „Výkup dluhů – převod závazků na třetí stranu.“
„Co za to?“ zeptal se tiše.
Muž se mírně pousmál. „Jeden rok práce pro nás. Nic nelegálního. Jen… speciální služby.“
David se zamračil. „Tohle zní dost vágně.“
„Pomáhal byste nám s obchody. Vybírání pohledávek, logistika, pár cest…“
Davidovi zatrnulo. Práce pro lichváře?
„Mám na rozmyšlenou?“
Muž pokrčil rameny. „Do zítřejší půlnoci.“ Pak se zvedl, uhladil si sako a odešel.
David zůstal sedět s obálkou v ruce a srdcem bušícím až v krku. Podepíše – nebo ztratí všechno?
Kapitola 8 – Mezi dvěma ohni
David strávil celou noc přemýšlením. Pokud odmítne, přijde o byt. Pokud přijme, zaplete se s lidmi, kteří hrají podle vlastních pravidel.
Ráno se probudil s pocitem, že nemá jinou možnost. Musí to podepsat.
V jedenáct dopoledne už seděl v malé kanceláři a přebíral svůj nový „pracovní úkol“. První zakázka byla jednoduchá – doručit obálku.
„Jen ji někomu dáš. Žádný problém,“ ujistil ho jeho nový nadřízený, muž s jizvou na tváři.
David kývl.
O půl hodiny později už stál před bytem, kde měl obálku předat. Zazvonil.
Dveře se otevřely a za nimi stála Eva.
Jeho bývalá přítelkyně.
Davidovi se zatočila hlava. Co sakra dělá tady? A proč má obálku dostat právě ona?
Kapitola 9 – Doručená pošta
David zůstal stát jako přimražený. Eva. Po dvou letech, kdy ji neviděl, stála přímo před ním – a měla dostat obálku, kterou držel v ruce.
„Davide?“ vydechla překvapeně.
„Evo… já…“ neměl tušení, co říct.
Očima sjela k jeho ruce. „To je pro mě?“
Neodpověděl hned. Co když ji tím uvrhne do problémů? Možná by měl prostě odejít a říct, že ji nenašel. Jenže… co když sledují, jestli doručení proběhne?
Podal jí obálku.
Eva ji vzala, ale hned ji neotevřela. Místo toho se na něj zadívala. „Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“
David ucítil zvláštní pocit. Její hlas nezněl jen překvapeně – spíš vystrašeně.
„To je na dlouhé povídání,“ odpověděl vyhýbavě.
Eva zavřela dveře, ale než úplně zaklaply, uslyšel zvuk trhaného papíru. Rozlepila obálku.
David už odcházel po schodech, když ji zaslechl zalapat po dechu.
„Do prdele…“ zašeptala.
Otočil se. Eva stála na prahu, v ruce papíry a oči rozšířené hrůzou.
„Davide, kdo ti to dal?!“
„Cože?“ vykoktal. „Co je v těch papírech?“
Podala mu jeden list. David ho přeletěl pohledem – a krev se mu nahrnula do hlavy.
Dlužní úpis.
Eva dlužila přes 250 000 korun. A v poznámce stálo: ‘Konečný termín splatnosti: 10 dní. Jinak přejdeme k jinému způsobu vymáhání.’
David se otřásl. Právě ji odsoudil k peklu, ve kterém sám uvízl.
Kapitola 10 – Dvě možnosti
„Kdo ti to dal?“ zopakovala Eva rozechvěle.
David sklopil pohled. Co jí má říct? Že pro ně teď pracuje? Že chtěl jen zachránit vlastní krk?
Nakonec se nadechl. „Měl jsem to jen doručit. Nevěděl jsem, že je to pro tebe.“
Eva stiskla rty. Byla naštvaná – ne na něj, ale na situaci.
„Musím s nimi mluvit,“ řekla nakonec. „Nemám na to. Ani náhodou.“
David věděl, že pokud za nimi půjde sama, zničí ji. Musel něco udělat.
„Já to vyřeším,“ řekl tiše.
Eva se na něj podívala, jako by se ho snažila odhadnout. „Davide… už jsi v tom až po krk, viď?“
Neodpověděl. Protože pravda by jen potvrdila její obavy.
Ten večer znovu zazvonil telefon.
„Doručeno?“
„Jo,“ odpověděl David suše. „Ale mám otázku.“
Chvíle ticha. „Pokračuj.“
„Co když ten dluh vezmu na sebe?“
Druhý hlas se krátce zasmál. „Ušlechtilé. Ale jak nám ho chceš splatit?“
David stiskl zuby. Musí najít cestu ven.
„Dejte mi šanci. Nějak to splatím.“
Další chvíle ticha. Pak se hlas znovu ozval. „Dobře. Máš týden. Ale budeš pro nás muset udělat něco navíc.“
David věděl, že právě udělal nejhorší dohodu svého života. Ale bylo to pro Evu.
Kapitola 11 – Úkol
David celou noc nezamhouřil oka. Co po něm budou chtít?
V osm ráno mu přišla zpráva: „Dnes ve 14:00 u hotelu Central. Připrav se.“
Nic víc.
Ve dvě hodiny přesně stál na rohu u hotelu. Kolem chodili lidé, někteří s kufry, jiní spěchali na autobus. David měl žaludek sevřený nervozitou.
Pak vedle něj zastavilo černé BMW. Okno se stáhlo.
„Nastup,“ řekl muž za volantem.
David váhal jen vteřinu. Pak otevřel dveře a sedl si.
Auto se rozjelo. Řidič – svalnatý chlap s krátkými vlasy – neřekl ani slovo. Vedle něj seděl muž v obleku, kterého David poznal z kavárny.
„Máme pro tebe jednoduchý úkol,“ řekl klidným hlasem. „Vezmeš tohle,“ podal mu menší kufřík, „a doneseš ho do skladu na ulici 28. října. Nic neotvírej, nikomu nic nevysvětluj. Jen to tam odevzdáš.“
David cítil, jak se mu potí ruce. Tohle nevypadalo jako obyčejná práce.
„Co je uvnitř?“ zeptal se.
Muž se mírně pousmál. „Řekněme, že to není tvoje starost.“
David polkl. Právě se stal součástí něčeho velkého. A možná i nebezpečného.
Kapitola 12 – Kufřík
David vystoupil z auta a pevně sevřel kufřík v ruce. Měl jen dojít na adresu a odevzdat ho.
Ulice 28. října nebyla daleko. Staré průmyslové budovy, prázdné sklady, rozbitá okna. Dokonalé místo pro něco nekalého.
Na dané adrese našel velkou železnou bránu. Zkusil zaklepat.
Otevřel mu vysoký muž v kožené bundě. Přimhouřil oči. „Jsi David?“
„Jo. Nesl jsem… tohle,“ podal mu kufřík.
Muž si ho vzal a pokynul mu hlavou. „Díky. Teď zmiz.“
David nečekal. Nechtěl vědět, co bylo uvnitř.
Když se vracel domů, telefon mu zavibroval.
„První úkol splněn. Dobrá práce. Zbývají dva.“
David se zastavil uprostřed chodníku. Dva další úkoly? Do čeho se to sakra dostal?!
Kapitola 13 – Druhý úkol
David si nalil sklenici vody a vypil ji na ex. Co bude dál?
Telefon znovu zavibroval. „Zítra ve 20:00, bar El Dorado. Přines si pevné nervy.“
Pevné nervy? Co to sakra znamenalo?
Druhý den ve dvacet hodin dorazil k baru. El Dorado byla pochybná hospoda na okraji města. Když vešel dovnitř, okamžitě ho udeřil do nosu pach alkoholu a potu.
U zadního stolu seděl muž v šedém saku. Když David vešel, kývl na něj.
David se posadil. „Co teď?“
Muž se usmál. „Tentokrát potřebujeme, aby sis s někým promluvil.“
Položil na stůl fotku. Boris Remeš.
David ji opatrně vzal do rukou. Chlapík na fotce vypadal jako obyčejný podnikatel, ale něco mu říkalo, že to nebude tak jednoduché.
„Má u nás dluh. Chceme, aby zaplatil.“
Davidovi se sevřel žaludek. Takže z něj měl vymámit peníze?
„Jak… to mám udělat?“
Muž v šedém saku pokrčil rameny. „To necháme na tobě. Přátelsky nebo jinak. Ale máš na to dva dny.“
David si olízl suché rty. Tentokrát už nešlo jen o kufřík. Tentokrát šlo o člověka.
Kapitola 14 – Boris Remeš
David seděl v autě naproti malé restauraci, kde měl Boris večeřet. Co teď? Měl tam jen tak přijít a říct: „Zaplať, nebo bude zle“?
Vystoupil a pomalu se vydal k restauraci. Boris seděl sám u stolu, jedl steak a popíjel víno.
David k němu přisedl.
Boris si ho změřil pohledem. „Můžu pro vás něco udělat?“
David se nadechl. „Posílají mě ti, kterým dlužíte. Chtějí, abyste zaplatil.“
Boris se usmál. Nebyl překvapený.
„A co když ne?“ zeptal se klidně a napil se vína.
David si uvědomil, že nemá žádný plán. Co když to ten chlap odmítne? Co udělají jemu?
Znovu se mu sevřel žaludek. Byl v pasti.
A pak Boris řekl něco, co David nečekal:
„A co kdybych vám nabídl jinou možnost?“
Kapitola 15 – Nabídka na stole
David se zamračil. „Jakou možnost?“
Boris si ho chvíli měřil pohledem, pak odložil vidličku a sklonil se blíž. „Myslím, že ty sám máš větší problém než já.“
David neodpověděl. Jak to věděl?
Boris se pousmál. „Ti, pro které pracuješ… Jsou to hajzlové. Pokud jim dlužíš, nikdy tě nepustí. Ale já mám způsob, jak se z toho dostat.“
Davidovi se rozbušilo srdce. Byla to past? Nebo opravdová šance?
„A co za to?“ zeptal se opatrně.
Boris si znovu usrkl vína. „Informace. Chci vědět, co plánují. Kam posílají peníze. Jak fungují.“
David sevřel čelist. Šlo o něco mnohem většího než jen peníze.
„Jestli mi pomůžeš,“ pokračoval Boris klidným hlasem, „vymažu tvůj dluh. A postarám se, aby tě nechali být.“
David polkl. Šance na svobodu… ale za jakou cenu?
Kapitola 16 – Na hraně
Celou noc se převaloval v posteli. Měl dvě možnosti.
- Dokončit úkol a donutit Borise zaplatit – ale zůstat v dluhové pasti navždy.
- Spolupracovat s Borisem a riskovat, že ho „šéfové“ odhalí.
Ani jedna volba nebyla bezpečná.
Druhý den ráno mu přišla zpráva: „Jak to vypadá?“
David zavřel oči. Musí se rozhodnout. Hned.
O dvě hodiny později seděl znovu v autě. Na mobilu měl Borisovo číslo, ale pořád váhal. Měl by zavolat?
Vtom se mu zableskl displej. Neznámé číslo.
Zvedl to.
„Davide…“ ozval se mužský hlas. „Jestli uvažuješ o něčem hloupém, přestaň. Víme všechno.“
Davidovi se sevřel žaludek. Byl odhalen.
„Teď máš jen jednu šanci. Přines peníze – nebo tě čeká něco mnohem horšího.“
David poprvé v životě cítil, že nemá žádnou kontrolu. Hra skončila. Teď šlo o přežití.
Kapitola 17 – Útěk, nebo boj?
David držel telefon u ucha a cítil, jak se mu potí dlaně. „Víme všechno.“ Ta slova mu rezonovala v hlavě jako výstřel.
„Chceš se na něco zeptat?“ ozval se hlas na druhé straně.
David přemýšlel. Mají ho pod dohledem. Jak dlouho? Jak moc vědí?
„Chci čas,“ řekl pevně.
Chvíle ticha.
„Dobře. Máš dvacet čtyři hodin. A pak přineseš ty peníze. Nebo…“
Hovor se přerušil.
David pevně sevřel telefon. Musí jednat. Hned.
Boris mu odpověděl okamžitě. „Čekal jsem, že zavoláš. Sejdeme se za hodinu. Přivez si kufr.“
David věděl, že dnes buď vyhraje – nebo skončí úplně na dně.
Kapitola 18 – Poslední šance
Místo setkání byla opuštěná garáž na okraji města. Boris už tam čekal.
„Tady máš,“ řekl a podal Davidovi nový telefon a obálku s papíry.
David ji otevřel. Byly to dokumenty o převodech peněz, falešné faktury, seznam jmen.
„Tímhle je můžeš položit,“ řekl Boris klidně. „Ale musíš si být jistý, že to chceš udělat.“
David přelétl dokumenty očima. Tahle síť sahala dál, než si myslel.
„Co se stane, když to použiju?“ zeptal se.
Boris si povzdechl. „Možná je zničíme. Možná tě ale najdou dřív, než stihneš cokoliv udělat.“
David zavřel oči. Byla to past na ně – nebo na něj?
Telefon v kapse mu znovu zavibroval.
„Poslední šance. Peníze, nebo tě najdeme.“
David věděl, že má dvě možnosti.
- Doručit peníze a nechat Borise být. Bude dál v pasti – ale přežije.
- Použít dokumenty a zkusit je položit. Možná se dostane ven – nebo to skončí mnohem hůř.
Musel se rozhodnout. Hned.
Kapitola 19 – Tah proti nepříteli
David zhluboka vydechl a vyťukal číslo.
„Mám něco, co vás bude zajímat,“ řekl do telefonu.
Hlas na druhé straně ztuhl. „Co tím myslíš?“
„Setkáme se osobně. Nebo ty informace odešlu dál.“
Ticho. Pak souhlas. Setkání za hodinu.
Boris se na něj podíval. „Jsi si jistý?“
David kývl. Poprvé v životě měl něco, co mohlo změnit pravidla hry.
Jenže když dorazil na místo schůzky, něco bylo špatně.
Auto tam už stálo – ale dveře byly otevřené.
Uvnitř někdo ležel.
David přistoupil blíž a srdce se mu zastavilo. Byl to muž, kterému volal. A byl mrtvý.
Pak uslyšel kroky za sebou.
„Špatná volba, Davide.“
Kapitola 20 – Smrt v ulicích
David se pomalu otočil. Za ním stáli dva muži v černých kabátech. Jeden z nich držel tlumenou pistoli.
Srdce mu divoce bušilo. Byl to konec?
„Takže sis myslel, že nás podrazíš?“ řekl muž s pistolí.
David neodpověděl. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Co teď?
„Peníze nebo informace. Jedno z toho nám dáš. Hned.“
David sklonil pohled. Musí si koupit čas.
„Peníze mám,“ zalhal. „Jsou v autě. Dám vám je.“
Muž se usmál. „Dobře. Tak jdeme.“
David vedl muže ke svému autu. Musí něco vymyslet. Rychle.
Když byli na parkovišti, najednou zhasla světla. Celé místo zahalila tma.
Pak zazněl výstřel.
David instinktivně skočil za auto. Co se stalo? Kdo střílel?
Ozvalo se druhé prásknutí. Někdo vykřikl bolestí.
David se plazil po zemi, snažil se dostat pryč. Pak se vedle něj objevil Boris.
„Pojď!“ zasyčel a táhl ho pryč.
David neváhal. Tohle byla jediná šance na útěk.
Kapitola 21 – Kdo je kdo?
Utíkali temnou uličkou. Za nimi bylo slyšet zmatek.
„Co to sakra bylo?!“ vydechl David, když se zastavili u Borisova auta.
Boris naskočil za volant. „Pomoc zvenčí.“
„Cože?“
„Máš větší cenu, než si myslíš, Davide.“
David se na něj nechápavě podíval. „Co tím myslíš?“
Boris se pousmál. „Řekněme, že nejsi jediný, kdo chce tu bandu dostat. A já nejsem ten, za koho mě považuješ.“
Davidovi se rozšířily oči. Celou dobu to byla past – ale na koho?
„Chceš to dokončit, nebo utéct?“ zeptal se Boris.
David věděl, že teď už není cesty zpět.
„Jdeme do toho.“
Boris kývl a sešlápl plyn.
Bitva teprve začínala.
Kapitola 22 – Pravá hra začíná
Auto se řítilo nočními ulicemi. David se snažil zpracovat poslední události. Boris nebyl tím, za koho ho považoval. Ale kdo tedy byl?
„Takže mi konečně řekneš, kdo sakra jsi?“ zavrčel David.
Boris si povzdechl. „Pracuju pro někoho, kdo má zájem na tom, aby tahle banda zmizela. Řekněme, že nejsme jediní, koho podvedli.“
David ho probodl pohledem. „A co já? Proč jsi mě zatáhl do tohohle všeho?“
Boris se usmál. „Protože jsi ideální pěšák. Máš dluhy, zoufalství… A teď i motivaci se jim postavit.“
David sevřel pěsti. Byl jen nástroj? Nebo dostal šanci na pomstu?
Kapitola 23 – Past na lovce
Boris zastavil auto u opuštěné továrny.
„Tady se to rozhodne,“ řekl.
David vystoupil a rozhlédl se. Temnota. Ticho. A napětí ve vzduchu.
Pak se rozsvítila světla. A z haly vyšlo několik mužů.
David ztuhl. Byla to past?
Jeden z mužů si zapálil cigaretu. „Boris nám řekl, že přijdeš. A že máš nabídku.“
David vrhl po Borisovi vražedný pohled. Zase ho prodal?
Boris se usmál. „Neboj. Tentokrát mám plán.“
Muži se k nim pomalu blížili.
David věděl, že tahle noc rozhodne o všem. Buď vyhraje… nebo skončí hluboko pod zemí.
Kapitola 24 – Poslední sázka
David měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Tolik chlapů… tolik zbraní.
Jeden z nich, vysoký muž s jizvou přes tvář, přešel blíž. „Tak co, Davide? Máš pro nás peníze, nebo problémy?“
David polkl a hodil pohled na Borise. Kde byl ten jeho plán?
Boris stál klidně. „Řekněme, že máme něco cennějšího než peníze.“
Muž s jizvou se ušklíbl. „A to je co?“
Boris vytáhl z kapsy flash disk.
„Tady jsou transakce. Jména. Čísla účtů. Všechno, co vás může potopit.“
Ticho.
David cítil, jak se atmosféra mění. Boris právě položil na stůl kartu, která mohla všechno změnit.
„A co chceš?“ zeptal se muž s jizvou pomalu.
Boris se usmál. „Svobodu pro sebe. A pro Davida.“
David muže sledoval. Co udělají? Přijmou dohodu – nebo se je pokusí sprovodit ze světa?
Kapitola 25 – Oko za oko
Muž s jizvou chvíli přemýšlel. Pak se podíval na ostatní.
„Ten disk chci vidět.“
Boris kývl. „Hodím ho k tobě.“
David zadržel dech, když Boris hodil malou stříbrnou věc na betonovou podlahu. Muž s jizvou ji zvedl a podal někomu dalšímu, kdo připojil flashku do notebooku.
Minuty ubíhaly. Napětí rostlo.
Pak se ozvalo tiché pípnutí. „Je to tam. Čistá data.“
David se nadechl. Fungovalo to.
Muž s jizvou se pousmál. „Dobře. Máte volnou cestu. Ale vypadněte a už se nikdy neukazujte.“
David nemohl uvěřit tomu, co slyší. Bylo to za nimi?
Boris mu kývl hlavou. „Tak jdeme.“
Vyšli z haly do noční tmy. David měl pocit, že právě podruhé dostal život.
„Tohle bylo těsný,“ vydechl.
Boris se uchechtl. „Vždycky je to těsný.“
David se na něj podíval. „Co teď?“
Boris pokrčil rameny. „Zmizíme. A začneme znovu.“
David se podíval na temnou oblohu. Byl volný. Poprvé po dlouhé době.
A přísahal si, že už nikdy neudělá stejnou chybu.
Epilog – Cena peněz
O rok později seděl David v malé kavárně a usrkával kávu. Byl jiný. Pracoval, žil jednoduše.
A když viděl reklamu „Rychlá půjčka bez registru – peníze ihned!“, jen se tiše zasmál.
Protože věděl, že za rychlé peníze se vždycky platí. A někdy i vlastním životem.
Poučení:
Nebankovní půjčky mohou vypadat jako snadné řešení, ale často vedou do dluhové pasti. Pokud je unáhlená a nepromyšlená. Vždy je třeba zvážit své finanční možnoti a schopnosti včas splácet.